ÚMČ Praha Řeporyje,
Nad náměstím 84, Praha 5 Řeporyje

Řeporyje - Historie

Řeporyje - Historie

Seznamte se s historií naší městské části. Najdete zde informace z historických pramenů nejen o Řeporyjiích, ale i o Zadní Kopanině a Zmrzlíku. A jako bonus jsme pro vás připravili možnost stažení naskenovaných historických kronik v pdf formátu.


První písemná zmínka o Řeporyjích

Dne 16.9.2017 oslavily Řeporyje 740. Výročí (1277 – 2017) od první písemné zmínky o Řeporyjích v listině Přemysla Otakara II. (tzv. Plaská listina).

Překlad:

My, Otakar, z Boží milosti král český, chceme dáti na vědomost všem, jak současným, tak i budoucím pokolením, že si přejeme líbiti se našimi činy onomu(Kristu), skrze něhož králové kralují a knížata vládnou, a milostivě navrátiti onen statek, který jsme nedávno odebrali klášteru Plasskému, totiž obec zvanou Řeporyje se vším jejím příslušenstvím, aby od nynějška opat a řeholní družina měli, drželi a vlastnili onen statek, který, dříve než jsme jej odňali, oni drželi a vlastnili.
A tak odpouštíme opatovi a řeholníkům dříve uvedeného kláštera onu vinu, která byla příčinou naší nelibosti tím, že lidmi opata a řeholní družiny byli dva z našich lesníků nevinně zabiti. V důsledku této vraždy jsme po zásluze onen dříve zmíněný statek převzali.
Na svědectví o navrácení onoho statku a na svědectví o odpuštění oné viny jsme rozhodli milostivě vydati toto privilegium a opatřiti je pečetí naší královské výsosti.
Dáno v Praze rukou mistra Jindřicha, protonotáře našeho království, faráře v Groos, léta páně 1277, třetího dne před červnovými Kalendami, páté indikce (30.května o první neděli po Nejsvětější Trojici).

Překlad listiny AZK inv. č. 629 uložené v Národním archívu
přeložil:P.J. Hájíček



Při této příležitosti byla na domě číslo popisné 126 na Řeporyjském náměstí odhalena pamětní deska pana Jindřicha Jindřicha, hudebního skladatele a sběratele lidových písní, který v Řeporyjích často pobýval.



Fotogalerie k výročí 740.let od první písemné zmínky o Řeporyjích

Historie Řeporyjí v letopočtech

  • 1872 – byla dokončena železnice Praha – Most a Praha – Beroun, což mělo velký vliv na Řeporyje – byly otevřeny vápencové lomy, postavena pec na pálení vápna firmou Biskup – Kvis a Kotrba, postavena kruhová cihelna Hugo Reiser, do Řeporyjí přicházelo mnoho dělníků a firmy stavěly pro zaměstnance byty, zakládaly se živnosti
  • 1882 – zřízen poštovní a telegrafní úřad, založen dobrovolný hasičský sbor
  • 1892 – stavba obecné školy (dnes v ul. Smíchovská čp. 96)
  • 11. 2. 1894 – založen SOKOL
  • 1914 – 1918 – 1. Světová válka
  • 1919 – povýšení Řeporyjí na městys, v 567 domech žilo 3 300 obyvatel; v bývalé cihleně u závor při kopání šestimetrové vrstvy hlíny byl nalezen mamutí kel a staroslovanské pohřebiště s ozdobnými hliněnými nádobami
  • 1925 – v hostinci U Šimáčků v čp. 14 (dnes ul. Na Tržišti) byl zřízen němý biograf
  • 1926 – elektrifikace obce
  • 1932 – biograf zřízen jako zvukový
  • 1933 – odhalení pomníku padlých vojínů v 1. Světové válce (pomník u lva)
  • 23. – 24. 9. 1938 – vyhlášení mobilizace
  • 15.3.1939 – obsazení republiky hitlerovskými vojsky, zatýkání místních občanů
  • 1940 – nařízeno dvojjazyčné označení škol, úřadů, veřejných budov i obchodů, obec dostala úřední název Rübstich – Řeporyje
  • 3.2.1945 – zabrána škola pro vojenské účely
  • 16.4.1945 – nad Řeporyjemi byla sestřelena německá stíhačka, pilot seskočil u bývalé cihelny, letadlo spadlo na cestu ke mlýnu
  • 1950 – založeno Jednotné zemědělské družstvo
  • 1952 – 1953 – stavba nové školy (dnes v ul. Od Školy 596)
  • 29.3.1959 – slavnostní otevření sokolovny
  • 1960 – odloučena osada Nová Ves, byla přičleněna k Praze
  • 1963 – místní kino rekonstruováno na širokoúhlé promítání
  • 1964 – připojení obce Zadní Kopanina a Zmrzlík k Řeporyjím
  • 1.7.1974 – připojení Řeporyjí k hlavnímu městu Praze
  • 1979 – zavedení autobusu městské hromadné dopravy
  • 1985 – zahájena stavba městského vodovodu
  • 1991 – vychází první zpravodaj místního zastupitelstva Řeporyjské echo
  • 1997 – zahájena stavba kanalizačního sběrače

Kroniky Řeporyjí

Možnost stažení kronik Řeporyjí. Kroniky budou dostupné ke stažení od 6.12.2017 z externího úložiště.

O původu Řeporyjí z kroniky

Již starožitné složení slova ŘEPORYJE ukazuje na starodávný původ této vesnice. Jelikož řepy listnaté by nebyl nikdo ryl, řepa pak kořenatá teprve v 18. Století po střední Evropě v Belgii byla rozšiřována nelze jméno obce té odvozovati od známé řepy.

V kronice Dalimilově vyskytuje se slovo „řepí“, jež vykládá J. Jireček slovem „řepík“, kteréžto byliny bývalo hojně v lékařství užíváno. Že pak řepík ten kořeny má dlouhé, bylo ho potřebí rytím dobývati, ti pak, kdož tak činili, dobře sluli za starodávna „řeporyji“ a jejich vesnice „Řeporyje“.

Dnešní Řeporyje rostou jako z vody a není snad daleká doba, kdy pro svoji lidnatost i berní sílu povýšeny budou na městys a po příklad jiných měst v Čechách bude i jim možno zvoliti své obci erb, nebo znak.

A tu už název příštího městečka – jak jsme viděli – napovídá, že by v budoucím znaku tam scházeti neměl něžný kvítek „řepík lékařský“.

V dávno minulých časech patřily Řeporyje cisterciáckému klášteru v Plasích. Plasy je farní ves v půvabném údolí nad řekou Střelou v okrese Královickém. Kníže Ladislav II. založil tu klášter a uvedl do něho mnichy z řádu cisterciáckého z Langeimu, poblíže Vimperku v Německu, ačkoliv Řeporyje v nadační listině uvedeny nejsou, přece je pravděpodobno, že klášter od Ladislava darem obdržel. Později se dočítáme, že řečený klášter u krále Přemysla Otakara II. upadl v nemilost proto, že lidé klášterní zabili dva lesníky královské; v hněvu svém odňal král klášteru vesnici Řeporyji, kterouž však r. 1277 opět milostivě vrátil.

Pověsti vypravují, že v Řeporyjích stával klášter pannenský a sice na onom místě, kde nyní pod kostelem dům čp. 10 stojí a paní Anně Novákové patří. V zahradě tohoto statku bývala stará opuštěná studna, která se nalézala kdysi právě ve středu klášterního nádvoří. Týž klášter byl ve válkách husitských zbořen a jeho abatyše na útěku ubita.

Jako obec tak ovšem i kostel Řeporyjský má slavnou minulost. Postaven na samém jihovýchodním okraji obce na mírné výšině a zasvěcen sv. Petru a Pavlu. Už tento titul kostela ukazuje na jeho prastarý původ. Tak o kostele v Řeporyjích činí se už r. 1341 zmínka jako o kostele farním a sice v seznamu far platících papežský desátek. Že kostel v Řeporyjích patří k nejstarším v Čechách, dokazuje i jeho sloh, ve kterém byl původně vystavěn, totiž sloh románský. Z časů těch zachoval se prastarý románský sloup, postavený pod chorem pak pravoúhlý půdorys presbytáře, jakož i věž chrámová. Roku 1772 byl původní románský kostel až po věž zbořen a k věži postaven nynější nový kostel slohu barokového, založený do kříže. Příční loď křížovou tvoří dva výklenky, opatřené postranními oltáři. Ve věži chrámové 30 m vysoké -visí dva zvony. Větší zvon sv. Ignáce z Loyoly, litý r. 1690, když pukl byl r. 1775 přelit. Menší zvon nese na sobě tentýž obraz jako jeho větší bratr, pochází rovněž z r. 1690 a byl přelit v Praze r. 1869.

Roku 1622 přešly Řeporyje ke statku Tuchoměřickému a po r. 1622 dostaly se v majetek pánů Michnů z Vacínova. Po smrti Zikmunda Norberta Michny z Vacínova náležely vdově jeho Marii Alžbětě z Veitzenheffu, roz. Lažanské. Léta Páně 1669 a sice dne 16 ledna prodala vdova celé Řeporyje, totiž i svůj vlastní podíl i díl svého švakra Viléma Bedřicha s jeho svolením p. Václ. Zemermannovi, rektoru Jezuitské koleje u sv. Klimenta v Praze. Řád Tovaryšstva Ježišova zaplatil za ně 15.000 rýnských zlatých a připojil je znovu ku panství Tuchoměřickému. Roku 1682 odevzdali nově získaný kostel filialní farní správě v Ořechu, ustanovujíce, by každý farář ořešský byl zároveň skutečným administrátorem filiálního kostela řeporyjského a přidávajíce k jeho výživě ze záduší téhož kostel 40 korců orných polí. Tak zůstaly Řeporyje až do zrušení řádu Jesuitů, tj. do r. 1773, kdy statek jejich v Řeporyjích byl rozdělen a zřízeno z něho dvanáct tak zvaných familií a usazeny na nich nové rody zvané familiánské. Ze skonfiskovaného jmění řádu utvořen „studijní“ fond a pod jeho správu pacrimediální přešly Řeporyje současně s celým panstvím Tuchoměřickým. Studijní fond přejal také od řádu práva a povinnosti patronátní nad kostelem řeporyjským, které až po dnes vykonává.

Od dob nepamětných kolem Řeporyjského kostela vinul se útulný hřbitůvek. Celé generace starých rodů řeporyjských odpočívají tam po boji v pokoji a teprve v době nejnovější, když starý hřbitov rychle vzrůstající populaci více nestačil, založen byl roku 1900 hřbitov nový na opačném severovýchodním konci obce, a snad po letech se promění v příjemný chrámový park.

Dnešní řeporyje čítající 2.000 obyvatel, poštovní a železniční úřad, spojení telegrafní a telefonní, v katastru, který má 38 ha polí, 18 ha luk, 14 ha zahrad, 57 ha pastvin, dále jsou zde rozsáhlé lomy, vápenka a cihelny, továrna na dehtový papír a lepenku, majitelé těchto závodů jsou filiální kostel i hřbitov, ale nemají, co měli předkové jejich už před kolika věky – totiž faru.

Musím se též zmíniti, že dle zápisu obecního archivu, který jest od roku 1650, zvolen byl představeným obce p. Josef Suchý, který tento úřad zastával až do roku 1861.

Roku 1850 v obci činil příjem 36 zl. a vydání 46 zl. 26 a půl krejcaru. Porovnáme-li příjem a vydání r. 1850 s dnešní dobou, kde příjem činí 9.646 kor. 80 hal. a vydání 13.233 kor. 74 hal. Jest vidmo jak populace obce vzrůstá.

Roku 1861 zvolen byl Mat. Šimáček představeným a úřadoval do roku 1864. R. 1865 zvolen byl Jan Blažek, na to r. 1869 zvolen Josef Blažek. R. 1871 zvolen opět Matěj Šimáček. R. 1877 zvolen Josef Podzemský, který působil až do r. 1896, tudíž plných 19 let. R. 1896 zvolen Štěpán Procházka, na to r. 1899 zvolen Frant. Kuchař. R. 1903 zvolen Ant. Suchý čp. 24, který až do dnešní doby úřad tento zastává.

K - a.
Poznámka:
p. Antonín Suchý dle záznamů byl představeným v letech 1903 – 1919, tedy někdy z tohoto období je tento dokument
text je opsán doslovně

O původu Řeporyjí z farních záznamů

Na západ od hlav. Města Prahy, asi 5 km, jest památný městys Řeporyje. Již starožitné složení jména této vsi poukazuje na dávný její původ. Jak zlomyslné a násilné bylo v době okupace pojmenování Rübstich. Veškeré okolnosti a historie svědčí, že pojmenování Řeporyje vzniklo od rostliny řepík /lopucha/, užitečné ve vědě lékařské, kterážto rostlina se v údolích Řeporyj hojně vyskytovala. V dobách kdy jméno Řeporyje se vyskytuje, o řepě listnaté u nás nebylo ještě ani potuchy. Poněvadž řepík má kořeny velmi dlouhé, bylo třeba pracně ho vyrývati. A ti, kdož tak činili, nazývali se řeporyjci a jejich ves Řeporyje. Původ Řeporyj sahá až hluboko do doby pohanské, což dosvědčují hojné hroby z nádobami, zvláště přičiněním kněze Václava Krolmusa l.p. 1854 ve zdejší krajině vykopané.

Řeporyje v dávno minulých časech patřila cisterciáckému klášteru v Plasích, kterýžto obdržel Řeporyje asi hned při svém založení roku 1146 – ale v nadační listině tato ves uvedena není. Dle pozdějších záznamů klášter plasský upadl v nemilost u krále Přemysla Otakara II. proto, že lidé klášterní zabili dva královské lesníky. Král ve svém hněvu odňal klášteru vesnici Řeporyje, ale r. 1277 opět milostivě ji navrátil. Roku 1341 prodal Jakub a konvent vesnici Řeporyje s podacím právem tamního farního kostela s dvorem a jiným příslušenstvím Alžbětě, vdově Rudlína Pillunga, měšťana z Nového tržiště na Starém městě Pražském, právem zákupním za 300 kop grošů pražských, pod roční plat 60 kop. Po Alžbětě dědil syn Barta Rudlína Pillungův r. 1353. Po tomto zůstalo několik sirotků, jichžto poručníky byli páni Jindřich a Beneš z Dubé.

Když v Řeporyjích zemřel plebán Gaudencius, od těchto poručníků r. 1379 podán byl na jeho místo Bartoloměj, klerik ze Střem. R. 1380 přišel kněz Mikuláš, střídník Ořešský za střídníka do Řeporyj. R. 1406 – 1416 náleželo podací právo kostela řeporyjského králi Václavovi. R. 1406 vzdal se této fary Oldřich, probošt sv. Apolináře v Praze, a na jeho místo dosazen Jan Theodorikův z Mezeříče, kněz diecéze olomoucké. R. 1407 směnil Jan s Janem ze Svrkyně, patronátu kláštera břevnovského a r. 1416 směnil opět Jan plebán řeporyjský s Janem plebánem v Běchoři. Od r. 1417 měli právo podací bří Paldrové, sedící na Rotsteině, příbuzný Oldřicha, probošta od sv. Apolináře v Praze. R. 1417 směnil Jan s Tomášem, plebánem ve Strážišti, jehož v obročí uvedl plebán ze Stodůlek. R., 1418 směnil pět tomáš s Havlem z Medonos, jenž byl uveden plebánem ořešským. R. 1419 po smrti Havla obdržel plebánii řeporyjskou Jeroným klerik. Není s místa se jistě o zvláštní pověsti, která se vypravuje, že v Řeporyji stával klášter panenský a sice na onom místě kde nyní nad kostelem stojí dům č.p. 10 a ona studna nyní opuštěná v zahradě stojící, nalézá se prý na nádvoří onoho kláštera. Tento klášter byl prý ve válkách husitských zbořen a jeho abatyše od jednoho zuřivého husity na útěku zastřelena. Podle kroniky Jana Beckovského potvrzuje se poněkud tato pověst. Královna Eliška totiž choť Jana Lucemburského založivší krátce před svou smrtí 28. Září 1330 v Praze usv. Anny na Újezdě klášter řádu jeptišek dominikánského změnila po třech měsících svůj úmysl a nařídila, aby Dominikánky ustoupily jeptiškám řádu cesterienského. Jelikož královna mezi tím zemřela, zůstaly Dominikánky v Praze a cisterciáky se vystěhovaly do Řeporyje a tam se usadily. Devadesát roků po svém založení byl klášter tento od husitů ztroskotán v r. 1420. V téže době uvádí se mezi jeptiškami řádu sv. Benedikta, které l.p. 1387 Kuňku Kolovratovou za abatyši kláštera sv. Jiří na hradě pražském volily – také Anna z Řeporyje. Pozdější osudy vesnice Řeporyje a kostela jsou následující:
Řeporyji, pak Kopaninu Zadní, Novou Ves a Zlíchov koupil r. 1669 od vdovy Marie Alžběty hraběnky Michnové z Wizenhofu, rodilé hraběnky Lažanské, se všemi právy za 15 000 rýnských pro svou kolej u sv. Klimenta v Praze a k panství tuchoměřickému připojil, tak že kostel Řeporyji pod patronát téhož řádu přišel. Jesuité odevzdali nově nabitý kostel jako filiální farní správě v Ořechu, ustanovujíc, aby každý ořešský farář byl skutečným administrátorem kostela řeporyjského a k jeho výživě ze záduší tohoto kostela 40 korců orných pozemků /r. 1682/. Původní chrám řeporyjský byl postaven ve slohu románském a patří mezi nejstarší kostely v Čechách a z něho zbyla pouze románská věž a kousek rotundy s obou stran věže. Poněvadž pak asi nepostačoval, větší část rotundy byla odbourána a k věži přistavěna od jesuitů loď chrámová a presbytář. Uvnitř zřízen oltář hlavní dva postranní všechno práce jesuitů. Potom v zádušní knize chrámu sv. apoštola Petra a Pavla je tento zápis ovšem latinský, který česky zní:
L.P. 1772 za času důstojného a učeného Otce Bohumíra Brovinciála důstojného a učeného Otce Františka Visingra důstojného a učeného Otce Ignácia Vydry superiora tuchoměřického znova vystavěn byl za čtyři měsíce vlastním nákladem chrám Páně sv. Petra a Pavla ve vsi Řeporyje a dne 15. Listopadu t.r. tu neděli po sv. Martinu vysvěcen byl od důstojného a učeného P. Antonína z Blankenfeldu děkana čečenského za přítomnosti P. Josefa Habrlíka faráře poherského a vikáře P. Josefa Stattmajera faráře libockého P. Ondřeje Hana faráře hořelického a P. Bartoloměje Piláta administrátora jinonického. Kázání téhož dne držel Jan Jiří Holeček, farář ořešský jakožto vlastník kostela řeporyjského správce duchovní. Po bitvě na bílé hoře nejstrašněji platili vítězství císařských vesnice kolem Prahy. Vesnice Řeporyje pobořena a vydrancována, starý kostel téměř úplně zničen a dlouhá byla doba od r. 1620 – 1682 kdy opět jako rozehnaná kuřata ustrašení farníci ořeští se stáhli ke svému duchovnímu správci. Od r. 1648 patřili i Řeporyje k Tachlovicům do r. 1682 a teprve r. 1682 farnost ořešská osamostatněna. Švédové zmizeli, koněberkové Maďaři a s nimi všecka ta sebranka, která vyssála živný prs matky naší země české a dětem zanechala jen raněný a znesvěcený cár jejího udupaného těla. Ale dobrý Bůh měl českou zemi přece rád a nedopustil její smrt. Prosme Jej, aby i dále ochraňoval naši almu mater, naši drahou českou zemi, největší trpitelku mezi národy Evropy.

V Ořechu 23. ledna L.P. 1947

Z historie Zadní Kopaniny a Zmrzlíku

První podložená informace o Zadní Kopanině souvisí s rokem 1350, kdy Zadní Kopanina náležela klášteru sv. Anny na Malé Straně. Během husitských válek však Pražané roku 1421 Zadní Kopaninu konfiskovali a udělili ji jako odměnu za zásluhy jednomu pražskému měšťanu, jehož jméno ale neznáme. V letech 1546 – 1547 proběhlo v Praze 1. Protihabsburské povstání, v němž však měšťansko-šlechtická opozice v boji proti mocným Habsburkům prohrála. Následovaly tvrdé tresty, a tak Pražané roku 1547 o Zadní Kopaninu přišli a Habsburci ves posléze darovali Isaiáši Velíkovi, který vlastnil i Kopaninu Přední. I ten však o Zadní Kopaninu přišel a roku 1572 císař Maxmilián II. obě Kopaniny věnoval jezuitům. Jezuité roku 1669 dokoupili ostatní části Zadní Kopaniny od Norberta Michny z Vacínova a připojili takto zcelený majetek k panství tuchoměřickému.

Nedaleko Zadní Kopaniny najdeme také osadu Zmrzlík, lépe řečeno Zmrzlíky, jejíž název pochází od tamní tvrze – rodového sídla pánů Zmrzlíků ze Svojšína. Bohužel však ani tvrz, ani vlastnictví tohoto rodu není zcela potvrzeno.

Do roku 1920 tvořily Zadní Kopanina, Zmrzlík a Ořech jednu obec, roku 1921 se první dvě osady osamostatnily a vytvořily obec jednu, od níž se však osada Zmrzlík roku 1925 odloučila.

1964 – Zadní Kopanina a Zmrzlík byly připojeny k Řeporyjím

Ku Praze byla Zadní Kopanina i Zmrzlík připojena společně se Řeporyjemi 1. července 1974.

Víte, co bývalo na našem území před mnoha tisíci lety?

Tady, kde žijeme, rozkládalo se v prvohorách moře. Ani nejznámějšími obyvateli silurských vod se pro nás stali trilobiti, zcela osamocená třída mořských členovců. Zkamenělé otisky trilobitů, mlžů, plžů, graptolitů, hlavonožců i lilijic dodnes nalézáme v okolí Řeporyjí, Barrandienu, ve středních a jihozápadních ˇČechách. Objevit trilobita znamená dotknout se věčnosti; vždyť někteří tito živočichové žili před více než pěti sty padesáti milióny let!

V území mezi Řeporyjemi a Jinonicemi se nacházejí zbytky poměrně malé podmořské sopky, která v siluru (tedy před 423 milióny let) chrlila sopečný popel a žhavou lávu, vytékající do moře. V té době vznikly bazaltové žíly, které dnes můžeme vidět nad starou zbraslavskou silnicí u Malé Chuchle, v Braníku a u Řeporyj. Při světovém výzkumu prvohor má pražská oblast důležitou úlohu, protože se zde zachovaly původní geologické struktury i fauna.

Na katastru obce Řeporyje jsou z hlediska mezinárodního významné lokality – lom Mušlovka a Národní přírodní památka Požáry.

Ze záznamů mlynáře Antonína Maška, kronikáře v letech 1921 – 1940 se dozvídáme, jak obec vypadala v roce 1921:
„Obec rozdělena jest na dvě části. Horní část, ponejvíce rolnické usedlosti, položena jest na okraji úrodné roviny, dolní část, většinou domky, jest v údolí kolem potůčku: dva domky jsou na svahu mezi horní a dolní částí obce. Připojená osada Zmrzlík leží asi 1 km severně při silnici směrem k Řeporyji v úzkém úvalu, který vybíhá z údolí kopaninského. Mimo to patří obci tři mlýny. Jeden z nich, u Čtrnáctých, leží na údolí těsně pod obcí pod silným pramenem kopaninským, další dva, Maškův mlýn a Šubrtův mlýn, jsou v údolí potoka radotínského – na samotě.“

Kalendář akcí

<<  Červenec 2020  >>
 po  út  st  čt  pá  so  ne 
    1  2  3  4  5
  6  7  8  91012
13141516171819
20212223242526
2728293031